Ačkoli je teprve leden, a soubor Laterny magiky uvede premiéru inscenace Legendy magické Prahy až v březnu, už od podzimu probíhají pilné přípravy. Zatímco na baletním sále se tanečníci učí zvládnout choreografii Petra Zusky, v exteriérech za Prahou i v sále Nové scény vznikají filmové projekce a dílny Národního divadla vyrábějí dekorace podle návrhů Miloslava Heřmánka a šijí kostýmy od Šárky Polak Hejnové.

Nový projekt Laterny magiky vychází z inscenace Černého divadla Jiřího Srnce, kde bylo toto téma zpracováno v inscenacích Legendy staré matky Prahy a Ahasver. V Laterně magice dostává ovšem námět jinou podobu: s novou choreografií, hudbou, kostýmy, scénografickým řešením i filmovou projekcí. "Jedná se po delší době o projekt, který vychází z principů Laterny magiky, bude navazovat na její umělecký odkaz a odkaz jejích tvůrců," vysvětluje umělecký šéf Laterny magiky Zdeněk Prokeš. Laterna magika se tak vrací k myšlence syntetického divadlem, ve kterém technologie není účelem, ale prostředkem umělecké tvorby, divadelní poetiky. A co by mohlo být poetičtější než pověsti vztahující se k našemu hlavnímu městu a jeho pohnuté historii?

Premiéra Legend magického Prahy se bude konat 3. března. Na nové inscenace se mj. podílejí Jiří Srnec (námět, scénář, režie), Emil Sirotek, Antonín Daňhel (kamera, spolupráce na scénáři),  Kryštof Marek (hudba), Petr Zuska (choreografie), Adéla Srncová (pohybová spolupráce), Šárka Polak Hejnová (kostýmy a masky), Miloslav Heřmánek (scénografie, spolupráce na scénáři), Alois Fišárek (střih), Ivo Špalj a Zbyněk Perla (zvuk).

Tuto neděli ožije horní foyer Nové scény site-specific projektem autorské dvojice Lenky Morávkové aka KnofLenky a Lindy Čihařové Sklo vyteklo z prasklé vany. Akutní audiovizuální symfonie je pokusem o uměleckou analýza výjimečné sklářské tradice ve chvíli, kdy hrozí její zánik. Zvuky a obraz vás vtáhnou do děje, který se dotváří v reálném čase přímo před vámi. Zážitek!

Lenka Morávková popisuje své rozhodnutí vytvořit umělecký dokument o situaci ve sklářském průmyslu na Jablonecku: „Původní varianta byla, že napíšu velký článek. Když jsem ale začala uvažovat nad tím, jak budu článek vrstvit, s kým budu dělat rozhovory, tak jsem si řekla, sakra, vždyť by bylo mnohem lepší a možná i účinnější a esteticky krásnější to udělat jako audiovizuální projekt. Projekt, který ukáže estetiku a zároveň zahrne i výpovědi místních lidí, který na to mají každý jinej úhel pohledu. To dohromady dá mozaiku, ze které si každý člověk může sám poskládat o co se jedná, co se děje, jak z té situace ven, co a proč se stalo a tak dále. Druhá věc, která mě k tomu dovedla, byla situace a nálada, která tu panuje. Zajímá mě regionální, lokální problematika, kterou se snažím audiovizuálně, hudebně podchytit. Protože jsem tady z regionu, ze Železného Brodu, vyrůstala jsem v tom a slyším to ze všech stran. Mám tu kamarády, celou rodinu, která v oboru pracuje, sestra studuje sklářskou školu, tak jsem zjistila, že jsou všichni hrozně rezignovaní. Naštvaný, ale rezignovaný. A mají pocit, že nemůžou nic, že ta situace je nezvratitelná a nedá se s tím nic dělat. A tohle je i způsob mého osobního tlaku na to, že ty věci se dají řešit, že může vést cesta ven."

Vánoční stromky dostaly druhou šanci a na piazzetě ND za Novou scénou vyrostl posed a kolem něj nízký porost stromků. Svou funkci plní dokonale: stromečky, které nám pomáhaly dotvořit v našich domovech vánoční atmosféru, jsou znovu užitečné a obdivované. A možná během těch několika dní, kdy instalace potrvá, poskytnou ochranu zvířectvu před povětrnostními vlivy a přijde-li povodeň, snad přispějí k zadržení spodní vody.

Na blogu jsme již představili autora původní předlohy inscenace Třicátá Marinina láska Vladimira Sorokina. Teď jsme položili otázky herečkám, které v inscenaci představují Marininy milenky: Proč miluješ Marinu? (Jako upoutávku na lednovou premiéru přidáváme návrhy scény od Marjetky Kürner Kalous.)

Jana Kozubková (hraje Kláru): Sladké srdce Mariny Panny budiž mou spásou!
Anna Hrnečková (hraje Sašu): Miluju Marinu k zbláznění. V její vaně a v její posteli je všechno úplně jiné než venku. I já jsem tam jiná než venku.
Lída Němečková (hraje Soňu): Miluju Marinu, protože ji hraje Jana Pidrmanová... je silná, takovou holku potřebuju...

Lucie Roznětínská (hraje Marii): Marinu miluju, protože má koule.Jindřiška Křivánková (Marina anima): Protože jsem Marina... a možná se nenávidím.Anita Krausová (hraje Naděždu): Miluju Marinu, protože mě přitahuje, že je to kdokoli. Kéž by byla.
Maja Štípková (hraje Věru): Marinu miluju, protože je tak trochu jako já sama. Působí navenek pevně a vyrovnaně, ale zároveň je v ní obsažena obrovská křehkost. Marinu je třeba chránit a jí ráda poskytnu objetí plné bezpečí. 
Andrea Marečková (hraje Tamaru): Protože je prostě úplným protikladem a jak známo, protiklady se přece přitahují. Na druhých lidech nás zajímá hlavně to, co sami neumíme a čím sami nejsme, či máme strach se tím stát.
Anežka Rusevová (hraje Irulku): Prostě miluju Marinu, prostě.

Vanda Drozdová (hraje Ninu): Marina? Je to zázrak, anděl můj a hned vzdá se mi, když projde záhadný tajemný nehet a úsvit jitra vše přečte a pochopí.
Kateřina Dudová (hraje Naďu): Marinu miluju, protože mi chutná víc, než vodka.
Alena Bazalová (hraje Světu): Miluju Marinu za její svobodu a lásku, kterou hledá sama v sobě! Miluju Marinu za její světlo.
Lucie Málková (hraje Viku): Podobá se Římance z epochy pádu Říše, které vyvraždili rodinu a zbořili dům. Ona pak musela žít s barbarem, který jí daroval kozí vestičku a pak se rozběhla do ulic Věčného města…

A jak na tutéž otázku odpovídá tvůrčí tým? Proč milujete Marinu?

Viktorie Čermáková (režisérka): Marina je umělkyně. Je to jemná duše, citlivá, odvážná, má smysl pro spravedlnost a vůbec morálku, záleží jí na lidech kolem ní, blízkých, ale i úplně cizích. Je empatická, až altruistická, je to prostě kladná hrdinka... Marina žije ve státě, kde není jen cosi shnilého, není tu mor, je to vláda Draka, co nás děsí a zbavuje podle svého nezbadatelného zvráceného plánu všeho opravdu cenného. Marina zkoumá všechny způsoby boje proti té příšeře, shledává je nefunkčními, sama bojovat nemůže a tak se obětuje. Je to koneckonců ženská hrdinka a co jiného než oběť bychom mohli od ní očekávat, že vezme zbraň, že si vypíchne oči a prohlédne, že ona je sama tím drakem? Že ho vyrábí, krmí, podporuje... Ta její oběť ve mě vyvolává paniku, protože jí tak dobře rozumím...

Halka Třešňáková (choreografka): Miluju Marinu Jelenovou, protože si nevolí jednoduché cesty životem, ale i přes překážky totalitního režimu se hledá v jednoduchých až dekadentních situacích.
Matěj Samec (dramaturgie): Miluju Marinu proto, že ztratí kontrolu.
Markétka Kürner Kalous (scénografka): Marinu mám ráda, protože pro mě zosobňuje opravdovou ženskost a krásu. A taky že přes svou zdánlivou nedostupnost dokáže být lidská. Ráda ji mám, protože překvapuje, šokuje, bojuje, je citlivá, jemná, odvážná a taky zranitelná, pyšná, temperamentní, slabá… pro každého z nás je jiná. Je v ní kousek každého z nás.