Podobně jako u předchozích dvou nových inscenací činohry Národního divadla, také u Co se stalo, když Nora opustila manžela se názory recenzentů dost liší. Minulý týden vyšly kritiky kladné (LN), vlažné (MfD) i záporné (Respekt). Tady je malé resumé:

Podle Jany Machalické (v recenzi Rudá pornografka už získala styl v Lidových novinách) vyložil Dočekal Jelinekové prvotinu jako „obludnou groteskní operetu cynicky analyzující a zesměšňující kapitalismus a feminismus. Hra skutečně získala novou aktuálnost,“ dodává recenzentka, „inscenace má styl i obsah a není třeba složitě koumat, proč dramaturgická volba padla právě na tento titul. Inscenace dává jasnou odpověď.“ Kateřina Winterová v titulní roli „odvedla svým způsobem úžasný výkon, protože projít uvěřitelně obloukem, který Noře autorka zbudovala, znamená prokázat schopnost proměnlivosti, cit pro žánrové zlomy a vzhledem k režijní koncepci mít i předpoklady pro syntetické herectví. Winterová to vše zvládá: je rozdychtěnou svazačkou, koketní panenkou, ženou podléhající mužům, dominou, domácí slípkou.“ Dalším suverénním výkonem je Helmer Igora Bareše, který „nabízí působivou studii samolibého trouby, jenž se opájí sám sebou, pronáší se zanícením neskutečné bláboly a radostně se třese na to, až bude od své hospodyně seřezán.“ A Vladislav Beneš jako Weygang „ve svém buržoazním kožichu kýčovitě vrní nad Nořinými půvaby, aby ji pak jako správný kapitalista bezcitně odvrhl.“

Také Radmila Hrdinová v Právu inscenaci Michala Dočekala bez výhrady chválí. Hned v úvodu recenze Co se stalo, když Národní uvedlo Jelinekovou kritička podotýká, že problematický prostor Nové scény „kupodivu velmi dobře ladí s problematickou Jelinekovou. Nedivadelní prostor Nové scény odhalila scénografie až do hloubky a proměnila jeviště v industriální halu - prostavěla je obrovitými nosníky, šachtami, mohutnými kovovými postelemi a větráky.“ Michal Dočekal „volí přesnou rovinu permanentní nadsázky, jež je současně zábavná, ale zároveň nachází pro Jelinekovou zcizující inscenační styl blízký brechtovské revue.“ Popis hereckých výkonů z předchozí recenze Jany Machalické rozšiřuje Hrdinová takto: „Kateřina Winterová předvedla v Noře dokonale promyšlenou studii ženské bytosti. Její Nora je právě tak krásná, žádoucí žena, jako pitomoučká postelová kočička hopkající kolem svého pána, dojemně směšná ve svých dychtivě emancipačních výlevech a hořce chladná pod svou maskou suverénní dominy. Těžko by se zde pro tuto postavu našla ideálnější představitelka. Jelinekovské panoptikum dotváří i měkkýšovitý Helmer Igora Bareše, kvokající hospodyně Lindeová Jaromíry Mílové či starosvětská chůva Zdeny Hadrbolcové.“ Recenzi uzavírá konstatování, že „Dočekalovo přibližování se k Jelinekové vyústilo v inscenaci, která je svým stylem i výpovědí srovnatelná s evropským divadlem, jaké na toto jeviště přiváží Pražský festival německého jazyka. V kontextu tvorby činohry ND je rozhodně činem sezony.“

Ovšem například Roman Sikora v internetovém Deníku Referendum byl o poznání kritičtější. V článku Nora aneb protáhlé obličeje pražských měšťáků nejprve připomíná svůj razantní odsudek inscenace Čekání na Godota i skepsi k programu znovuoživené Nové scény, zároveň však připouští, že nová inscenace Michala Dočekala „tuto scénu do značné míry rehabilituje. A musím přiznat, že jsem byl mile překvapen, i když i v ní jsou citelné některé standardy českého divadla, jako ideová opatrnost a nedůslednost, neochota k vyhrocenosti postojů, bezradnost v inscenování současnější ne-realistické dramatiky a především té vystavěné na síle slova, na jednání skrze rafinovaně tvarovaný jazyk a hlavně na potlačené psychologičnosti postav, potažmo na její neexistenci.“ Sikora také oceňuje především dramaturgickou volbu titulu: „Odvážné je ovšem už jeho zařazení na repertoár. Obzvláště na jedné ze scén Národního divadla před jeho konzervativním měšťanským divákem, namnoze pravicovým.“ Na rozdíl od Machalické a Hrdinové je Sikora k hercům přísnější: „...je znát neochota herců opustit svou zaběhanou psychologickou či realistickou rutinu. A dosáhnout výraznější stylizace postav, s ostřejšími konturami na hranici karikatury, které jako by si tato hra žádala. Jen chvílemi se k ní daří prolamovat. (...) Nedaří se zatím účinně jednat skrze Jelinekové řeč, a tak mnohé z obludností, které postavy filosoficky pronášejí, do hlediště nedoléhají. Jako by se herci báli svého publika.“

A ryze negativní kritiku adresoval nové inscenaci činohry Národního divadla Vladimír Mikulka v Respektu. V recenzi Nová scéna, starý obsah píše: „Z personálního hlediska má Dočekal vše, co může potřebovat: skladatele Miloše Orsona Štědroně, osvědčeného tvůrce dráždivě vykloubených hudebně-divadelnich útvarů, i pěvecky disponované herce. Navzdory tomu však prvotní náboj rychle vyprchá, hudba atrofuje do podoby rozverných výplní mezi obrazy a celá inscenace pohodlně zapadne do hluboce vyjetých národnědivadelních kolejí. A tak se pokračuje opatrnou parodií červené knihovny (když se Nora sbližuje s konzulem Weygangem), objeví se legrace v duchu takříkajíc starokomickém (když nastoupí vlezle snaživá hospodyně Lindeová) a nechybí ani žertovný výstup na toaletě, což je zdroj humoru, pro který mívají čeští divadelníci tradiční slabost. Inscenátoři se pečlivě drží litery i smyslu textu, ale chovají se přitom strašně opatrně, matně, ani trochu provokativně. Když už v Národním divadle chtějí mít v repertoáru razantní, ironicky výsměšnou a křiklavě ideologickou hru, proč ji hezky postaru přičísli do podoby inscenace bez barvy, chuti a zápachu?“